Zachránci
Den skřivana, 1. alden měsíce chladna, r.946
Přes noc, teda spíš přes dopoledne jsem se moc nevyspala, země byla tvrdá a myšlenky nad posledním dnem pochmurné. Jedna věc na tom ale pozitivní byla, pořádně jsem si promyslela, co dělat dál. Sice jsem neměla nejmenší chuť podnikat další podobně zbytečně krvavé dobrodružství, ale situace, ve které se právě nacházíme, nám snad nedovolila jinak, než se pokusit dokončit, co jsme začali a zasadit válec do první pevnosti. Stejně ve Východní dálavě zůstat nemůžeme, protože na nás rozhodně padne podezření za naše činy.
Pohled na rilondský záliv
A tak jsme poslali Igiona s koni do města, aby je nechal u našich přátel a až se vrátil, tak jsme se vydali s válcem do pevnosti. Všichni jsme si nasadili prsteny, které jsme našly u toho mrtvého mága, nebo co to bylo, a Igi zkusil zasadit válec. Celou místnost ozářila modrá světélka, vycházející z kamene a pohybovala se po stěnách. Ještě se ozýval takový zvláštní zvuk, jako by se třásla země, ale jinak se nedělo nic. Zkoušeli jsme válec vytáhnout a půjčila jsem si Silkův prsten, protože se zdálo, že jeho kámen září stejně jako válec. Když jsme válec znovu nasadili a já se jej dotkla, už jsem čekala, že by to konečně mohlo vyjít. Najednou jsem měla takový nepopsatelný pocit, místnost kolem nás se rozplynula, nevím, jestli to trvalo sekundu nebo týdny, a potom jsme se ocitli v místnosti, kterou jsme nikdy předtím neviděli. Architektura byla arvedanská, ale kámen byl jiný. Vypadalo to, že jsme se opravdu dostali tam, kam jsme chtěli, do posledního arvedanského podzemí. Neváhali jsme a šli jsme to tam prohledat. Narazili jsme na zhroucené schodiště, jinak na nic zajímavého, bylo to tam docela malé a nečekaly nás žádné cennosti, ve které jsme doufali. Ještě k tomu jsme na konci potkali naše staré známé ohnivé lvíčky, čtyři. Nevím, jestli to je tím, že jsme s nimi už měli zkušenost, ale tentokrát jsme je přemohli docela lehce.
Teď už jen se dostat ven. Přesunuli jsme se ke zhroucenému schodišti a zkusila jsem přemístit Getril o dva metry výš. Když jsem to udělala, čekalo nás příjemné překvapení. Getril jsme slyšeli nad námi, říkala, že je už nad zemí a ať jí pošleme Igiona, že odsunou část toho zhrouceného schodiště, abychom já se Silkem mohli taky vylézt ven. Tak se taky stalo, a všichni čtyři jsme se rozhlíželi po neznámé zemi. Na rozdíl od Tabitu tady byla jasná noc. Byli jsme vyspaní a zvědaví, tak jsme se vydali k nejbližším vesnicím, a pak rovnou k městu. Když jsme se blížili k branám, tajil se nám dech. Už nebylo pochyb, že jsme se dostali k Rilondu, předalekému městu, ke kterému cesta z Albirea trvá dva měsíce. A my jsme tady během chviličky. Tak jsme plni očekávání vstoupili do města, které bude zase na nějaký čas naším domovem.
Prohlédli jsme si město, které bylo rozhodně jiné, než naše bělostné Albireo, ale neméně krásné. Musím říct, že nejvíc mě okouzlilo moře, které jsem předtím v životě neviděla. Lesklá hladina pohltila mé srdce, a kdoví, jestli ho bude ochotná ještě pustit. Při nadšení z Rilondu jsem téměř zapomněla na strastiplné poslední dobrodružství, ale šrámy na duši přece jen nějaké zůstaly.Vydali jsme se do studentské vinárny ochutnat místní víno, které bylo sice nelidsky drahé, ale lepší jsem v životě nepila. Po této útratě jsme se konečně zašli podívat po nějaké práci, protože přece jen jsme dobrodruzi a nepřijeli jsme sem na výlet. Ubytovali jsme se v hostinci v Přístavní čtvrti a tam zapadli do hospody, kde se shání práce dle zkušeností nejsnadněji. Je pravda, že hospody jsou tu trošku jiné, málem se tam někdo pobil, ale to tam je prý normální. Ale práci nám nabídl jeden muž, Zibar se jmenoval, abychom s ním jeli zachránit za nějakou odměnu člověka, kterého unesli piráti. Neváhali jsme a práci jsme vzali. Koupili jsme Igimu dvě šavle, aby měl lepší zbraně a další den se vydali na moře.Bohužel komplikace nastaly už při odjezdu.
Viděli jsme přicházet nějaké dva muže, kteří kontrolovali loď před námi a Zibar nám celý nesvůj sdělil, že je musíme nějak zabavit, protože jsou to celníci a my převážíme nějaké zbraně bez glejtu, a že by nás nepustili. Co jsme měli dělat, tak jsme šli k nim a Silko jim navykládal nějaké historky a pak je poslal zpátky na tu předchozí loď, že si myslí, že tam převáží něco nelegálního. Jak odešli, rychle jsme se nalodili a vyjeli. Jenže celníků jsme se tam rychle nezbavili, vydali za námi. Naštěstí jsme míjeli loď, tak jsme je zmátli, že jsme se na ni jakože chovali, ale zůstali jsme v podpalubí u nás. A taky že nám na to skočili a dál už se o naši loď nezajímali.
---Quadrix---Den buku, 2. alden měsíce Novorostu, r.946
Sedím na písčité pláži, tvář mi ovívá studený noční vítr a já potichu sýpu nad moji pohmožděnou nohou. Z temné zástěry tmy se po sléze vynoří neosvícená loď a konečně dorazí zbytek družiny. Prosím Getrill o pomoc a ona dotykem zmizí všechny ošklivé pohmožděniny na noze.
Povím Getrill, Begrine a Igimu vše co se odehrálo, spoutáme omráčeného piráta a vyslechneme ho. Dozvíme se, že našeho přítele hlídají 2 strážní a vězení je odděleno od hlavního tábora paloukem. Asi 12 směn diskutujeme nad plánem až se rozhodneme pro mírnou improvizaci a nenápadné zabití dvou strážých zezadu. Řekneme Hagenovi o našem plánu, vypůjčíme si z lodi kotvičku a vyhodíme na vrchol skalisek. Vypadá to, že drží a my s Igionem šplháme vzhůru. Skaliska jsou ostrá jako všude jinde, ale pomalu překonáme vrcholky a dostáváme se až nad vězení. Hoří zde jedna pochodeň a „jméno“ je zavřen v kleci. Blízko potichoučku zurčí potůček, který stéká po skalní stěně. Diskutujeme s Igym nad dalším postupem, ale nakonec se stahujeme zpět za zbytkem družiny s lepším plánem.
Begrine vytahuje pergamen a já matně louskám nápis: „Odlákejte jednoho strážného a jste volný.“ Na pergamen pak přivážeme malý kamínek a necháme Tristise doručit tuto zprávu pěkně z výšky. Já se mezitím připlížím na palouk a schovám se poblíž jednoho ze stavení a nedočkavě čekám, jestli se nás plán vydaří. Bojím se, že kamínek smýkne o mříže, udělá hluk a stráže dopis zabaví. V takovém případě by se nám úkol nepříjemně ztížil. Tato moje obava však vyprchává, když vidím jednoho ze strážných odcházet do hlavního tábora. Ve stínu se pak nenápadně plížím se založeným šípem na blízkou vzdálenost, pečlivě mířím a šíp opustí tětivu. Ten se zastaví až na druhé straně pirátova těla, který padá mrtev k zemi. Rychle běžím vysvobodit „jméno“, nastupujeme na loď a odplouváme rychle jak to jde. Pirátskou loď odrazíme od břehu abychom ztížili pronásledování.
Ležím na palubě, koukám na hvězdy a prosím Syril, aby nás nepotkali ty strašlivé létající stvůry znovu. Přemýšlím, co se stalo, tentokrát jsme měli štěstí. V rozmýšlení mne ruší „jméno“ s Hagenem a celé družině děkuje za záchranu. Dostáváme odměnu 200 zlatých a jdeme s našimi novými přáteli hodovat do podpalubí.
Neoveská družina | klub KoRH | XHTML Valid | CSS Valid | Vygenerováno za 0.0089 sekund |
