Ruina
Den buku, 1. alden měsíce deštna
Po dvou měsíčním odloučení z důvodů studií opět v naší dobřé známě hospodě U tří skřětů. Po krátké polemice odkud se tento název vzal a dlouhých řečech o ničem se konečně někdo zvedl; byl jsem to já. Odhodili jsme opět kabát klidu (a hlavně nízkých příjmů) a jali jsme se opět hledat nějaké to dobrodružství.
Při zkoumání špatně čitelné nástěnky (hrabopis místních nezná mezí) mě vyrušil neznámý muž. Rychle řekl, ať se stavím za hospodským, že pro mě něco má. Trochu překvapeni jsme se však dostali rychle k dalšímu kšeftu, který aspoň na první pohled vypadá jistě zajímavě. Člověk, za kterým nás hospodský odkázal nám o sobě příliš neřekl, ale veškeré důležité informace jsme se dozvěděli. Za mírný poplatek 15zl* nám předal úkol, na který údajně neměl čas (nebo na něj nestačil). Za 2 dny od našeho setkání má jistý pan Drupal, zámožný a známy obchodník, dostat velmi cennou mapu na které je nakresleno místo starého arwedanského pokladu. Dostali jsme umístění jeho domu, pár rad a doporučení – předtím nebo potom se k mapě dostaneme jen velmi špatně a nikdo si nesmí všimnout, že jsme v domu byli, jinak si zaděláváme na pěkný problém. Věřit či nevěřit, toť nebyla otázka, neboť zbytečně neriskovat vychází vždy výhodněji.
Den vlka, 1. alden měsíce deštna
Druhý den se nesl ve znamení příprav. Někteří jako Suc měli ještě resty z dřívějška a tak se vydali s Wimbu na lov krys (já od začátku říkal, že ten Suc je divnej), který po mnoha neúspěších zakončili úspěchem. My s Begrine a Getril koupili krásné, a taky pěkně drahé šaty na ples lorda Firuna.
To se nám stalo poté výbornou inspirací na splnění našeho úkolu – dostat Drupala pryč z domu i s jeho osobní stráží. Šoupli jsme mu tedy 2 pozvánky do schránky a plán se nakonec povedl. Okolo šesté hodiny večerní se odporoučel z domu a já tak měl v klidu čas na svoji prácičku, jištěný Begrine stojící venku. Co by to bylo za vloupačku, kdyby se nenaskytl nějaký ten problém.
Samozřejmé zmíněná mapa nikde po domě nebyla, ani v uzamčené zásuvce pracovního stolu. Jak mi však má zlodějská (tedy obchodnická abych byl přesný) zkušenost říkala, vypadá to na nějaký tajný vchod – a hle, z knihovničky se najednou stali tajné dveře. Rozsvítil jsem si arwedanskou pochodeň a po vstupu do sklepení čekal další háček – trezor a v něm šest kulatých číselníků. Salvator! Kéž by tu pak byl, kamarád z výcviku, uměl vypáčit skoro každý trezor v zemi. Snažil jsem se jeho postupy napodobit, ale bylo to jen promrhaná směna a otlačené ucho o trezor. Pak jak blesk z čistého nebe přišel nápad, začátečnická chyba a to jest datum narození. Kde ho jen zjistit? V tom jsem si vzpomněl, že na stěně v pracovně visí obrazy rodiny, včetně jeho portrétu se jménem Elas Drupal. Dále už šlo vše jako po másle, mapa samozřejmě za dveřmi trezoru byla a já si to šinul spokojeně zpátky k Begrine ... málem jsem zapomněl uzamčít zásuvku u stolu a už když jsem se chystal hltat doušky lektvaru Mlhoviny tak jsem si vzpomněl! Na poslední chvíli avšak prvotní úkol splněn. Nyní už zbývá jen ples ...
Den vrby, 1. alden měsíce deštna
Probuzení nebylo nijak zvlášť příjemne, zvláště pak pro Wimbu, který to mírně (no spíše více) přehnal s alkoholem a tak byl z plesu vyveden. Podání lektvaru mlhoviny slečně Záhorské způsobilo také mírně pozdvižení, ale aspoň jsem konečně ochutnal vynikající skřítčí lektvary. Den se táhl v duchu přemyšlení nad taktikou, kdy u převažovali různé názorové neshody. Nakonec jsme dali na radu řídit se doporučením panem neznámým z hospody a rozhodli jsme se jít do jeskyně až po předání mapy. Toto obstaral Begrinin havran Cipísek (pravým jménem Trystis).
Den skřivana, 1. alden měsíce deštna
Potom co si celá družinka předcházející den ujasnila jak bude postupovat a čeho se bude držet, zahájila přípravy na cestu. Hned po projetí bránou z Albirea napadla Silka velice zajímavá myšlenka a to taková, že si dají závod na krátkou trať. Hned potom co si s Wimbu ujasnili co je krátká trať, začal Silko hecovat celou družinu. Nakonec se mu to opravdu povedlo a závod se jel od brány až po starý hruško-pomeranč. No a jaké očekáváte pořadí? Samozřejmě tu byla bitka o první místo mezi Silkem a Wimbu, které nakonec vybojoval Silko v závěsu za nimi překvapil Suc se svým oddaným koníkem Milanem a poslední skončily děvčata Begrine a Getril. Tímto kouskem si Silko zajistil, že při večerním táboření nebude muset hnout ani prstem a všichni ho budou obskakovat. Nebohý Silko ještě netuší, že to bude opravdu potřebovat.
Inu je na čase pokračovat; hned poté co uklidnili svoje koně zamířili směrem k Tabitskému lesu. Podle mapy objevili hledané místo a chvíli se porozhlíželi po okolí. Při prohledávání zjistili, že na místě, které popisuje Silkova mapa se opravdu nachází vstup do podzemí. Družinka se uchýlila zpět do hustšího lesa a tam začala vzrušeně debatovat o vchodu do podzemí a o všech nebezpečích co na ně čekají. Vzrušení trochu opadlo a tak si dobrodruzi položili otázku, zda má cenu čekat na Cipíska (Tristise) nebo jit do podzemí rovnou. Po delší debatě se rozhodli, že počkají až se Cip vrátí. Při čekání na zprávu od havrana Suc využil situace a připravil teplý oběd, který však moc chvály nesklidil, jelikož to je věc, s kterou se nikde neplýtvá. Po celkem dobrém jídle družina chvíli odpočívala a vyhlížela Tristise. Po nějaké době se havran opravdu objevil. To bylo pro všechny dobrodruhy dobré znamení a mohli se vydat do podzemí.
Poté, co si domluvili pořadí ve kterém budou postupovat podzemním komplexem, vstoupili. Sešli staré zarostlé schody dolů, zhruba tak o jedno patro, posvítili si před sebe a nacházeli se v úzké dlouhé chodbě, která se táhla zdánlivě do nekonečna. Dobrodruzi se dali do opatrného průzkumu komplexu podzemních chodeb. Vše šlo hladce, ale problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Při vstupu do kruhové místnosti si družinka povšimnula dvou zvláštních tvorů, připomínali zmenšené lvi asi na velikost psů. Vyznačovali se však jednou výraznou zvláštností - žhnuli žlutým plamenem, který vypadal safra skutečně.
Wimbu se nyní nečekaně ujal velení, začal celou skupinku hnát zpátky do úzké chodby a sám čekal až všichni proběhnou. To se o chvíli později neukázalo jako moc šťastné řešení, jelikož všichni opravdu vběhli do úzké chodby a dali se na útěk. Jenže mezi tím ty dvě neznámé bytosti zaútočili na Wimbu, který byl tímto donucen se bránit odříznutý od zbytku družiny. Begrine z posledních sil metla několik blesků po jedné potvoře, kterou vyřadila, avšak tím vyčerpala všechnu svou energii a nezbývalo už nic jiného než ústup. Než stihla družina proběhnout tunel měl Wimbu celkem solidní trable. Suc se snažil namíchat lektvar, kterým by alespoň trochu pomohl Wimbu, jenže jeho snaha byla zmařena útokem bestie. Zatím co se odehrával tento souboj, Silko oběhl místnost boční chodbou a vpadl příšeře do týlu. Padlo pár výstřelů z luku, pár ran mečem, dokonce i Getril se zapojila a příšera už v této chvíli neměla šanci.
•••
Stopy člověka, který byl v ruině nás dovedly až do Tabitu k jednomu z měšťanských domů. Getril obhlédla stopy a zjistila, že majitel pravděpodobně před několika hodinami přišel a záhy odjel na koni. Už téměř rutinně jsme vyslali Silka, aby šel dům prohlédnout. Nepřišel s ničím příliš zajímavým, až na to, že našel dopisy, ve kterých si tento obchodník píše s Drupalem, pravděpodobně se s ním celkem dobře zná, i neformálně.
Ruiny pevnůstky obklopené Tabitským lesem
Po krátkém váhání jsme se rozhodli, že budeme hlídat přes noc blízko ruiny, Tristise jsme nechali hlídat obchodníkův dům. Padla noc a my drželi hlídky. Já ji měla jako první a kolem jedné hodiny jsem viděla přicházet tři postavy – dvě lidské, jednu malou. Bylo jasné, že jde o naše „známé“ dobrodruhy, sídlící ve stejném penzionu. Jeden z nich vešel dovnitř, já mezitím vzbudila Silka a pokusila se mu sdělit, co se děje. Každopádně ti tři v té chvíli už zase odcházeli. Zakouzlila jsem na Silka na jeho přání neviditelnost, chtěl je sledovat. Za chvíli jsme už byli všichni na nohou a zjistili jsme, že družina odstranila přesýpací hodiny a provázek. Za chvíli nám přiletěl Tristis oznámit, že družina došla k domu. Nechali jsme Wimbu hlídat u ruiny a já s Getril jsme se vydaly k Tabitu, aby mi mohl Tristis dávat zprávy o tom, co družinka dělá.
Usadily jsme se blízko hradeb a já Getril tlumočila, co jsem se dozvídala od Tristise. Do domu vešla elfka s mužem, trpaslík zůstal hlídat venku. Lezli přes okenici, odemykala ona, nepříliš šikovně. Muž se po chvíli vrátil, elfka po nějaké době za ním. Snaží se zamknout okenici, nedaří se jí to. Nalepí na mechanismus nějakou hmotu. Dvojice odchází i s trpaslíkem do penzionu, dva odchází spát, jeden hlídá. Sdělila jsem Tristisovi, že je má hlídat a pokud by někdo z nich odcházel nebo se něco dělo, že mi to má dát vědět – že budu buď u Tabitu nebo cestou k ruině. S Getril jsme se přesunuly k cestě, aby nás Silko viděl, až bude odcházet. Po nějaké době se žádný Silko neobjevil, tak jsme to zabalily a odešly k ruině.
Tam už nás čekal jak Wimbu, tak Silko. Debatovali jsme o tom, co Silko viděl a slyšel. Družina čekala, že v domě najdou obchodníka a to, že tam nebyl je trochu překvapilo. Jak odcházeli, elfka nastražila na dveře jakýsi mechanismus se svitkem, mělo se to spustit, když někdo zatáhne za kliku – takže past na obchodníka. Nejvíc nám ale zamotalo hlavu to, že mluvili o tom, že vezmou trofej a pojedou do Albirea. Jenže co měla být trofej? Kus mrtvého obchodníka? Poklad z ruiny? Na plánu naší akce jsme se domlouvali snad dvě hodiny a pro každého to znamenalo velké psychické vypětí. Stačil krok vedle, a celá naše snaha mohla být zmařena. Nakonec jsme to realizovali takto…
Rozdělili jsme se na dvě části –Wimbu hlídal u ruiny, kdyby se náhodou obchodník vracel přes ni, případně kdyby sem zavítala družina. Já s Getril a Silkem jsme se vydali do Tabitu. Silka jsme poslaly opatrně odemknout zámek, na kterém byl mechanismus, a tomu se to zdárně podařilo a odešel hlídat za Wimbu ruinu. Já odešla o ulici dál a nechala Getril udělat hlavní část úkolu – telekinezí zatáhnout za kliku, a tím spustit mechanismus. To, že se jí to podařilo, uslyšela celá naše družina, protože se ozvala opravdu ohromná rána, dveře vybuchly a i předsíň. V tu chvíli mi dal Tristis zprávu, že muž si jde pro koně. Zanedlouho projel kolem mě, podíval se kolem „místa činu“ a odjel zpátky do hostince. Družinu tento průběh věcí očividně zmátl, poznali, že to nevybuchlo i s obchodníkem a teď se dost hádali o tom, co dělat. A já s Getril čekal na obchodníka.
•••
Část družiny odjela do Albirea (sledována Tristisem), elfka zůstala v Tabitu. Zanedlouho přijel taky obchodník, kterému se Silko snažil vysvětlit situaci, ale ten to bohužel moc nepochopil, Silko ho musel pronásledovat, jelikož se mu pokoušel ujet. Nakonec se mu jej podařilo shodit z koně, ale pozitivní výzor naší družiny byl zmařen. Když jsem přijela já s Getril, snažily jsme se napravit co se dalo, ale nakonec na obchodníka Donara Getril seslala kouzlo, že se k nám choval jako k nejlepším přátelům. Tak jsme se dozvěděli všechno, co jsme potřebovali.
S Donarem jsme se již jednou setkali, byl to ten člověk, který nám dal tip na tuto práci. Jsou sice s Drupalem dobří přátelé, ale Donar na Drupalovi trochu vydělává. Donar právě jel z Albirea, odkud si nesl knihy o podrobnostech ruiny. Společně s ním jsme do nich nahlédli a zjistili, že válec, který hledáme by se měl nacházet v zasypaném místnosti u měděného dolu blízko Tabitu, do které by se teoreticky dalo přes důl dostat. Kromě válce by se tam měl taky být prsten, který přenese člověka nebo skupinu do jednoho z arvedanských podzemí. Prstenů bylo vyrobeno více, arvedané je za války používali pro přesun armád při ohrožení. A k aktivaci prstenu pravděpodobně musel být vsunut válec do díry v ruině. Jenže jak dlouho bude trvat, než se Donar zase vrátí do normálního stavu a co s ním potom uděláme? Tím jsme si nebyli vůbec jistí a popravdě řečeno ani tím, zda budeme chtít vybíjet nějaké další podzemí. Ale válec a prsten se pokusíme získat.
Vrátili jsme se zpět do Tabitu, abychom si trošku promysleli, co s tím. Rozhodli jsme se, že pokud půjdeme do podzemí, potřebujeme nějakou posilu, náhradou za Wimbu a Suce. V hospodě jsme narazili na člověka, který vypadal jako válečník, tak jsme ho přizvali ke stolu. Jmenuje se Igion, uvidíme, jak se ukáže. Donara Silko trochu záměrně opil a uložil ho a my jsme Igionovi vysvětlili, jak se situace má. Jenže když jsme se vrátili nahoru, Donar v posteli nebyl, v z okna vlála záclona.Už se nám ho bohužel nepodařilo vystopovat. A družina se blížila zpět k Tabitu, ale tu jsme už moc neřešili. Počkali jsme do noci a vydali se k dolu. Silko to šel jako neviditelný obhlédnout, snažil se dostat do budovy, aby našel mapu dolu, jenže několikrát vzbudil pozornost dvou hlídačů.Vrátil se k nám, psal nám vzkazy o tom, co se stalo a přemýšleli jsme, jak se dostat do nepozorovaně do dolu.
•••
Sedím při ranním světle nad deníkem a hloubám nad tím, co že se to vlastně minulé noci stalo.
Chodby tabitského dolu
Po zdlouhavém vyměňování psaných zpráv s družinou jsem se nakonec vydal do dolu. Než mi spletité chodby dovolily rozsvítit světlo, bloudil jsem chvílemi v absolutní tmě, rozhodně nic příjemného. Klasický důl s hrubě otesanými stěnami měl desítky slepých odboček z různých dalších odboček, jedna odbočka však byla jiná. Její konec totiž netvořila skála, nýbrž přehrazení z dřevěných prken. Za nimi chodba dále pokračovala; po vypáčení jsem se tedy vydal dále stále nižší chodbou až jsem narazil na podivuhodný útvar trčící ze svažujícího se stropu. Vypadalo to jak zub ze skály. Po bližším ohledání ničím zajímavý, vydal jsem se tedy dále chodbou a po třech krocích zaznělo dolem třikrát hluboké zaklepání. Částečně ze strachu a částečně ze zodpovědnosti jsem utekl přivést zbytek družiny. Protože však již svítalo a za chvíli měla nastoupit ranní směna, rozhodli jsme se pro bližší ohledání až další noc.
Po probuzení tou horou svalů, tedy naším novým členem Igionem nás čekalo nemilé zjištění. Městská stráž uzavřela důl, nikoho nepustí dovnitř a nikdo neví proč. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl za sebou zase přibít prkno zpět, ale tolik povyku jen kvůli tomuhle? V tom bude něco více. V každém případě jsme poslali na průzkum Trystise, po návratu měl však znepokojující zprávy. Protože z okolí dolu utekla všechna zvířata, nechtěl letět příliš blízko a zaslechl tak jen okrajem rozhovor dvou strážných, kteří říkali něco o mrtvém člověku v dole. Něco shnilého v království dolu, zatím to vypadá, že bližší ohledání padne zase na mě ... tedy Begrine by měla zase pindy, její kouzla na tom mají taky svůj význam.
•••
Když už jsme zašli tak daleko, chtěli jsme samozřejmě vědět, co se děje v dole. Trochu jsme se poptali po okolí, ale důl je prý bezpečný. Co je nějaký nový důlvedoucí, tak se v dole nikomu nic nestalo. O zatlučené chodbě jsme se nic nedozvěděli. Zkusili jsme tedy nabídnout svou pomoc gardě, ale odmítli. Mezitím přijela posila z Albirea a rozestavěli stany v Tabitu.
My se rozhodli pátrat na vlastní pěst, Begrine zneviditelnila Silka, aby se mohl porozhlídnout v dole (jak originální že?). My ostatní jsme čekali poblíž v lese, ale moc blízko jsme nemohli, protože tam všude byli strážní. Objevili jsme ale v lese spálený pruh země, bylo to jako cesta, pokračovala až na pláň. Po nějaké době jsme slyšeli od dolu povyk, tak jsme se přiblížili, abychom viděli, co se tam děje. Silko tam ležel na zemi a kolem něho pobíhali strážní. Hned nám došlo, že se Silkovi asi něco stalo, byl v bezvědomí a vůbec se nehýbal. Moc jsem nad tím nepřemýšlela a běžela jsem tam, abych ho vyléčila. Naštěstí jsem to stihla včas a Silko se probral, ale strážní z toho moc velkou radost neměli a oba nás zatkli.
Jak jsem se později dozvěděla od Silka, slyšel v dole nějaké divné zvuky a pak podivné syčení a najednou se začal dusit a dusil se, i když byl už venku na vzduchu, jenom tak tak se stačil zviditelnit a pak omdlel. Garda nás odvedla do jednoho ze stanů, kde jsem se jim pokusila namluvit, že je Silko těžce psychicky nemocen a že nám náhle v lese utekl, takže jsme jej hledali kolem dolu. Silko dělal, že je v bezvědomí, čímž mi moc nepomáhal a když se konečně jakože probral, celou mou historku zkazil. Řekl, že ho zajímalo, co je v dole, tak se tam proplížil. No jasně, hlavně že je zákaz potloukat se kolem dolu. Mě po nějaké době pustili, ale Silka si tam nechali. Docela jsem se bála, že ho zavřou, ale havran to hlídal. Nakonec ho po delším výslechu propustili. Šli jsme spát, protože jsme potřebovali nabrat síly a havrana jsme nechali hlídkovat u dolu. Moc jsme se ale neprospali…
Někdy kolem půlnoci přiletěl Tristis a všechny nás probudil. Z dolu prý vyšla nějaká podivná velká zářící postava. Hned jsme tam jeli, po cestě jsme potkali strážné, kteří vezli jednoho polomrtvého, nás si víc nevšímali, ale my začali tušit něco špatného. Když jsme se oklikou dostali k dolu, viděli jsme podivnou postavu zdobenou zlatem, jak jde kolem dolu. Igion chtěl jít pořád blíž, ale mně to teda připadalo dost nebezpečné, vždyť jsme vůbec nevěděli, co je to zač. Nakonec postava zašla zpátky do dolu – to nám řekl Tristis, který ji pozoroval. Prošla několik metrů od zbylých strážných, ale nic jim neudělala. Nějakou dobu jsme ještě čekali, jestli znovu nevyjde, ale už se nic nedělo, tak jsme jeli zpátky do Tabitu.
Další den jsme, jak je už naším zvykem, vedli dlouhou diskusi, kde se tam ta bytost mohla vzít, proč chodí kolem dolu a jestli ji dokážeme zabít. Obhlídli jsme ono místo a zjistili jsme, že postava nejspíš chodí v té vypálené cestě – ta vedla z dolu nahoru lesem, pak po pláni, tvořila kruh a vracela se zpět do dolu. Vypadalo to jako nějaký magický rituál.
Nakonec jsme se dohodli, že když to nezkusíme zabít, tak nezjistíme, kolik to má síly, ale báli jsme se jít na ni nablízko. Vymysleli jsme tedy důmyslný plán. Předpokládali jsme, že postava zase v noci půjde tou samou cestou. Plán spočíval v narafičení pasti s nebezpečným ovocem na její cestě, konkrétně provázek natažený přes nějaké vidličky z klacíků a k tomu přivázané vybuchující hrušky tak, aby bouchly, když někdo „kopne“ do provázku. Pak jsme se vydali onu past narafičit na pláň nad lesem, kde nás neviděli strážní. Potom jsme se schovali v lese a čekali, až nám dá havran zprávu, že postava vyšla. Velmi nečekaně to bylo zase kolem půlnoci. Chvíli se nic nedělo a pak se ozvala obrovská rána! Tristis nám tvrdil, že ho ovoce úplně rozmetalo po lese. Šli jsme se tam rychle podívat. Blížili se tam i strážní, tak jsme si dávali pozor. Nakonec se nám podařilo najít obě ruce (tedy jenom kosti) s prsteny a dvěma zlatými náramky, které jsem si zabavila.
Pak jsme se rozhodli vniknout do dolu. Odlákali jsme pozornost stráží tak, že Tristis nechal bouchnout hrušku někde u lesa, a nenápadně jsme vnikly do dolu doufajíc, že podivný dusící plyn měl souvislost s tímhle nemrtvým, či co to bylo. Šli jsme po vypálených stopách v pražcích od kolejí, ale i tak nám došlo, že asi máme jít do té zatlučené chodby, což jsme udělali. Zatlučená už nebyla, do prken byla vypálená velká díra. Šli jsme tedy dál a v místě, kde předtím Silko viděl ten zub trčící ze stropu byla ve stropě díra. Hned nám došlo, že se tam skrývá arvedanská pevnost a ten kostlivec tudy vylezl ven. A u toho vchodu ležela mrtvola muže. Byl to náš starý známý Donar, chudák se asi vydal pátrat na vlastní pěst a trochu se mu to vymstilo.
Vlezli jsme tedy dovnitř, ale hned jsme podle stop zjistili, že tam je asi ještě něco a nejspíš pěkně velkého. Vrátili jsme se tedy do chodby a rozhodli se, že mě Begrine zneviditelní a budeme doufat, že to nemá moc dobrý čuch. Vlezla jsem neviditelná dovnitř a opatrně prozkoumávala podzemí. Objevila jsem tam takového obra s rohy a kopyty, řekla bych minotaura. Pokud to nebyl minotaur, stejně jsme ho tak pojmenovali. Hlídal takovou jednu místnost se dvěma východy. Jednou mě ucítil a běžel za mnou, když jsem skočila do chodby, cítila jsem, jak se těsně nade mnou mihnul obří kyj. Bylo to tak tak, ale minotaur dírou neprolezl. Chtěli jsme ho zkusit zabít, co jiného nám taky zbývalo. Všichni si tedy stoupli do místnosti s dírou v podlaze a já jsem šla pochodní vylákat minotaura z toho sálu, který hlídal. Silko s Igim měli luky a Begrine nažhavené blesky. Když se minotaur vyřítil do chodby, všichni vystřelili a skočili do díry. Já za nima… a minotaur za náma. Proboural si větší díru a začal nás honit dolem. Utíkali jsme, co nám nohy stačily, ale když jsme vyběhli před důl, kde byla spousta strážných, byl nám už v patách. Gardisti se na něj samozřejmě hned vrhli, my jsme utíkali pryč. Minotaur je ale rychle zahnal nebo odhodil a dál nás pronásledoval. Begrine se rozeběhla směrem k lesu a Silko s Igionem směrem k důlním budovám. Vzhledem k tomu, že jsem byla pořád neviditelná, jsem se rozhodla zůstat s nimi. Vlezli jsme oknem do menšího z důlních domků. Minotaur byl moc velký, aby se vešel dovnitř, tak se začal do domu dobývat. Celý se otřásl, když do něj udeřil kyjem. Rychle jsme vylezli na druhé straně oknem a běželi ke druhé důlní budově. Po chvíli se ten domek, ve kterém jsme před chvílí byli, zřítil k zemi. Minotaur pochopil, kde jsme a dobýval se i do druhého domu. Ten byl větší a stabilnější a tak se Silko s Igim snažili do minotaura střílet z vedlejších místností, moc to ale nešlo. Vylezli jsme tedy zase oknem a rychle běželi za strážnými. Minotaur zase za námi, ale strážní se na něj vrhli a společně se Silkovým a mým lukem užívaným Igionem se jim podařilo ho zabít.
A pak jsem si uvědomila, že nemáme válec a vydala jsem se ho hledat zpátky do dolu. Po prohledání celé pevnosti a poněkud zmateném kreslení mapy, díky které jsem se tam málem ztratila, jsem objevila místnost nápadně uprostřed. Byl tam takový kamenný podstavec a na zemi v prachu se válel válec. Byl to takový velký modrý drahokam, nádherný! Schovala jsem jej do vaku a spěchala ven.
Nepamatuju si přesně, kdy jsem se zviditelnila, někdy potom to ale určitě bylo. Potkala jsem se se zbytkem družinky a oznámila jim svůj nález. Od nich jsem se zase dozvěděla, že Silko zabil zbývající strážné, aby na nás nic neřekli. No super, nikdo určitě netuší, že jsme tady byli, když v noci jezdíme z Tabitu a pěkně dlouho už se potloukáme kolem. Když se vrátila Begrine, myslela jsem, že naše družinka právě skončila. Byla neskutečně naštvaná, že Silko zabil ty stráže a vůbec se s ním nebavila. Každopádně jsme chtěli dokončit, co jsme začali a až pak se rozhodnout, co dál. Jenže už bylo skoro ráno a my jsme byli z toho všeho docela vyčerpaní. Na nějaké teleportování se válcem do jedné z nejdůležitejších arvedanských pevností plné pokladů, ale i nebezpečí jsme neměli ani pomyšlení. Rozhodli jsme se přespat v lese nedaleko cesty k Albireu a ráno se pokusit zasadit válec. Všichni jsme usínali se smíšenými pocity a s nejistotou, kam se dostaneme zítra…
Neoveská družina | klub KoRH | XHTML Valid | CSS Valid | Vygenerováno za 0.0153 sekund |
