Ztracený Entefel
16. traven
A zase v hospodě u Tří skřetů. Když hledáte práci, najdete ji tam. Silco- můj starý přítel, se kterým mě sem dnes večer dovedl, mě seznámil se svými druhy – Begrine, člověk kouzelník. Ta magie z ní přímo srší. A Getril. Vypadají inteligentně a sympaticky. Jen náš přítel Suc tady chybí- kdo ví, co zase zapaluje.
Po velice krátkém seznámení, jsme se vydali k nástěnce. Nebylo tam skoro nic, jen nějaký ztraceny člověk, ale ani o tom hostinský moc nevěděl. Řekl nám, ať se zeptáme zítra. Zbytek večera jsme strávili ve veselé náladě…
17. traven
Ráno bylo kruté. Nejen, že nás probudil zvuk nesoucí se po zlaté promenádě, který zněl jako mlácení do bubnu, ale včerejší pitka na některých zanechala následky.-Proč vlastně chlastají, když na to nejsou stavění.
Vyšel jsem se podívat ven, co se děje. Vyděl jsem blížíce se hlouček lidi. Šel jsem blíž. Uprostřed hloučku byl člen lordovi gardy, který si vykračoval a zběsile mlátil do bubnu, jenž měl pověšenej kolem krku. Po chvíli se zastavil, vytáhl pergamen a začal předčítat…
„ V noci z 15. na 16. travena byl ukraden z lordových stájí kůň Entefel. Jedna se o koně ze starobylého a vzácného rodu. Tímto vyzívám všechny dobrodruhy ve městě a vypisuji odměnu 1000 zlatých za dopadení a přivedení zloděje i s koněm. Bližší informace se dozvíte dnes v lordově paláci.“
…Smotal svůj svitek a vydal se na další pochod, aby to rozhlásil po celém městě.
Na ubytovnu se na mě sesypali ti tři opilci a chtěli vědět, co se tam dělo. Když jsem jim to přetlumočil, společně jsme se rozhodli, že se nasnídáme a vydáme se do lordova paláce.
Vydali jsme se tedy tím směrem. Před bránou stálo už spoustu dobrodruhů- barbaři, rytíři, mágové až po dobrodruhy, co vypadali jako obyčejní měšťané. Dokonce tam byl i jeden troll.
Když na nás po chvilce přišla řada, zavolali nás do kanceláře. Seděl tam jeden úředníček a vypadal, že toho má už dost. Zapsal si nás jako Červená družina a podal nám opravdu málo vodítek- popis koně, jméno strážného( Soban ), který měl tu noc hlídku a místo, kde by jsme měli začít naše hledání ( SZ). Začínám mít pocit, že si z nás dělá srandu.
Vyšli jsme před palác a vydali se ke gardovně navštívit Sobana. Nakonec jsme ho našli na zadním nádvoří kde se trénoval v boji. Řekl nám, že tu noc neviděl a neslyšel vůbec nic. Jen mlhu, které nevěnoval pozornost. Až potom co k němu přiběhla podkoní a řekla, že chybí lordův kůň, vyhlásil poplach. Rozhovor s ním byl značně náročný- jeho inteligence byla přímo úměrná jeho vystupování. Tu noc měl službu ještě Janek, který hlídal nahoře. Ovšem jak jsme se později dozvěděli, byla to slepá stopa. Šli jsme se ještě zeptat za podkoní- náš úspěch byl podobný- nic. Vpustila nás do stájí. Zkusil jsme se poohlídnout po stopách, ale nenašel jsem nic neobvyklého. Snad jen stopy nějaké těžké boty, ale jak moc je to důležité- zatím tomu nepřikládám žádnou váhu.
Vyšli jsme zpět před palác a začali s pátráním na SZ-vypadá to jako jediná použitelná stopa. U zlatého kruhu naší pozornost upoutali dva hádající se měšťané. Důvodem jejich rozepře bylo to, že noc, kdy byl ukraden Entefel neštěkali psy. V celé čtvrti. Hmm, asi má pravdu, je to divné, ale pomůže nám to??
Šli jsme dál. V těchto místech nebylo nic, hradby tam nebyli dostavěné, jen 2 strážně věže, vzdálené asi 700 metrů od sebe. Já a Getril jsme začali stopovat od věží směrem k sobě. Když jsem ušel asi 200 metrů, narazil jsem na „ odbočku“ mezi houštím. Vedla tam taková malá nepoužívaná cestička. Porozhlídl jsem se tam. Nic- jen samé lidské stopy, bylo jich tam hodně, ale co je zajímavé, houští podél té pěšinky bylo polámané, jak kdyby tudy projíždělo nějaké větší zvíře. Zatím nás stopy vedli do Tahitského lesa. Silcovi a Begrin se to vůbec nelíbilo. Je zrovna sezóna trigonů . Co jsou zač?? Ale ani Ti dva to pořádně neví- tak jsme se rozhodli to zjistit. Jak vlastě vědí, že mamá začít hledat na SZ??
Dali jsme se na zpáteční cestu zjistit pár nezodpovězených otázek. Úředník ještě seděl ve své kanceláři a tvářil se nevrle, když nás tam opět spatřil. Otázka SZ byla vyřešena rychle- tenhle směr nám byl přidělen. To ovšem mění situaci, ale co Ti psy, to houští??
Před palácem jsme se rozdělili. Já a Getril jsme se šli zeptat na tu mlhnu našeho „starého přítele“ Byl tam, kde jsme ho viděli naposledy- na zadním nádvoří. Po krátkém, však namáhavém rozhovoru jsme se dozvěděli co jsme chtěli- mlha byla neprůhledná.
Silco mezitím obešel pár alchymistických krámu a pokoušel vyzvědět, jestli si někdo nekupoval lektvar mlhoviny- však my už s tím měli zkušenosti..
Jak nám později řekl, nikomu už ho dlouho neprodávali. A tahle informace ho stála 4 zlatý- prostě zloději.
Begrine má za úkol zjistit, něco o těch trigonech. Vydala se na magickou universitu za jedním ze svých bývalých učitelů- moc nepochodila. Podle jejich děkana se jedna o tvory ze stínového světa a jejich výskyt má souvislost s emocemi- moc dobře jsem to nepochopil, ale důležité- dají se zabít, jak nám řekl jeden lovec. Varoval nás před nimi. Jak on je to nazval : „ zákeřné bestie „ to bude ono. Jsou inteligentní a hodně rychlí. Dokáží střílet bodliny, které prostřelí kožené brnění, železo však ne. Při zabití je potřeba jim vypreparovat „kámen“ z čela. Řekl bych, že to funguje podobně jako šém, s tím rozdílem, že ho za vysokou cenu vykupuji a nedá se vrátit zpátky. Bůh ví, k čemu je to dobrý.
Po debatování jsme se rozhodli prozkoumat severní a jižní branku. Getril si vzala tu severní, na mě zbyla jižní. Silco s Begrine na nás počkají tady.
Dorazil jsem k jižní brance. Stál tam jeden člen osádky, který mi sdělil, že tudy už dlouho nikdo neprojel na koni. Ale když jsem se porozhlídl kolem sebe, našel jsem koňské stopy, a docela čerstvé- buď ten strážném něco ví, nebo je v tom nějaká magie. Dál jsem to neprozkoumával a šel pro zbývající členy družiny. Getril nenašla nic, jen lidské stopy. Po chvíli jsme se všichni čtyři dopravili k Jižní brance. Vyšli jsme před ní a začali stopovat. Nic!! Nebylo tam nic. Jen lidské stopy. Žádný kůň. Vrátil jsme se na místo, kde sem je předtím našel.. Nebyla tam ani jedna koňská stopa. Zkoušel jsem to několikrát, ani Getril se nepodařilo nic najit. Něco tady nesedělo, stopy jen tak nezmizí. Po chvíli pošťuchování a dohadování se, jsme se vrátili na pokoj. Já jsem se nezdržel a vydal se do nejbližší hospody na víno…
Wimbu
Den orla (18.), druhý alden měsíce Travna
Dnes se k nám přidal další dobrodruh, přítel Wimbu a Silka. Říkají mu Suc, je trochu zvláštní (pije mléko…), ale u alchymistů to většinou tak bývá. Zřejmě měl s Wimbu neshody ohledně nějakého koně, ale to je jejich věc.
Uvažovali jsme nad tím, jestli jít do Tabitského lesa nebo se ještě snažit hledat ve městě, a nakonec jsme se přes mé nevelké nadšení rozhodli pro Tabitský les. Je pravda, že nemáme téměř žádné stopy, tak nám vyptávání se po městě stejně moc nepomůže. Wimbu s Getril ještě před lesem hledali stopy a k velkému překvapení se jim nějaké podařilo najít. Vypadaly jako koňské, jenže s obalenými kopyty nebo něco podobného, myslíme si, že kůň mohl být pod vlivem lektvaru mlhoviny. Každopádně stopy vedly z města, kde se po pár desítkách sáhů ztratily. Vrátili jsme se k lesu a sledovali je opačným směrem. Vykouzlila jsem dvě hrušky, bylo celkem pravděpodobné, že na nějakého trigona narazíme, a já opravdu nerada chodím neozbrojená. Po chvíli stopování jsme uslyšeli nějaký hluk a vydali jsme se za ním. Jistě, byl to ten slavný trigon, a bojoval s lovcem. Ten nás volal na pomoc a my samozřejmě pomohli. I když to bylo rychlé, mé dvě hrušky to vyřešily. A navíc jsme si vydělali celkem slušné peníze, 250 zlatých. Ani se tomu lovci nedivím, že se mu to nebezpečí vyplatí…
Dál jsme stopovali, ke konci lesa to vypadalo, že kůň trochu kulhá. Ještě ten večer jsme přešli Tabitský les a unavení dlouho cestou jsme se ubytovali v nejbližším stavení.
Den břízy (19.), druhý alden měsíce Travna
Na cestu jsme se vydali až za pozdního dopoledne, Silko ještě odpočíval po včerejšku a já se rozhodla, že je pravá chvíle na to přivolat svého magického přítele. Zapálila jsem oheň, rozhodla se pro havrana a soustředila se. Po chvíli se z hejna havranů letících nade mnou jeden odpojil a přistál mi na rameno. Dala jsem mu jméno Tristis – smutný, přestože to byl, jak jsem záhy zjistila, pravý opak jeho povahy. Družina Tristise radostně přijala, jistě nám bude platný při našich dobrodružstvích.
Tento den nás čekala další dlouhá cesta. Stopy nás zavedly až do Tabitských vrchů, kde jsme ocenili Tristisovu pomoc při obhlížení terénu před námi. Létá zatraceně rychle. Ke spánku jsme se uložili opět znaveni cestou a s nepříliš příjemným tušením, že nás cestování čeká i v dalších dnech.
Den jasanu (20.), druhý alden měsíce Travna až Den koně (22.), třetí alden měsíce Travna
Uběhly další dva dny naší cesty. Všichni jsme už unavení, ale musíme dál. Kromě jednoho pole s kytkami, z kterých se nám chtělo spát (vyvolalo to veselou debatu o tom, jestli je Tristis cítí, protože mu se spát nechtělo) a tábořiště, na kterém přespal zřejmě ten jezdec, kterého hledáme, jsme nenašli nic zvláštního. Havran nás varoval, že u Královské řeky je to zacpané vozy.
Třetí den nastal zvrat. K naší smůle ne zrovna pozitivní. Odpoledne jsme vyšli z Tabitských vrchů a schylovalo se k dešti. Rozhodli jsme se ještě přejít k vesnici, která ležela asi deset mil od nás, ale po kousku cesty se před námi začala zhmotňovat vodní stěna. Netušili jsme, co to má být, ale než jsme stihli zareagovat, přeměnilo se to. Dalo se to popsat jako žena stvořená z vody. Zaútočili jsme. Já začala kouzlit hrušky, což byla chyba, trvá to dlouho. Ostatní se snažili seč to šlo, ale šípy létaly vedle a teprve po několika marných pokusech se dokázali trefit. Vodní žena zaútočila na Wimbu a zranila ho, takže jsem ani své vykouzlené hrušky nemohla použít. Getril se ale ženu podařilo zranit a Tristis na ni poslal blesky. Ani já jsem neváhala a vložila do blesků všechnu energii, která mi ještě zbývala. Cítila jsem, jak ze mě vychází tak velká síla, jakou jsem ještě nepoužila a blesky ji zasáhly. Tiše se proměnila v obláček páry, který se hned vytratil. Bylo po všem.
Déšť houstl a na našich tělech se míchal s potem z boje. Byli jsme unavení a v takovém počasí jsme nebyli schopní dojít až k vesnici. Vrátili jsme se k lesu a doufali, že nás stromy aspoň trochu ochrání a déšť nebude trvat dlouho.
Begrine
Den buku (23.) třetí alden měsíce Travna – Den vrby (25.) třetí alden měsíce Travna
Pokusili jsme se v lese přespat, ale celou noc kapalo, takže jsme vstávali utahaní, jako jsme byli večer. Vydali jsme se tedy k vesnici s vidinou teplého jídla a suché postele. Snažili jsme se ještě hledat Entefelovy stopy, ale v mokré a rozdupané hlíně se nám ztratily. Celou vesnicí se táhla dlouhá kolona vozů, fungoval pouze jeden přívoz, takže naděje na rychlé přeplavení přes řeku byla nulová. Po obhlídnutí situace jsme zjistili, že jezdec s Entefelem tu dřív než se přívozy porouchaly nebyl a že je tedy na této straně. Pátrali jsme ve vesnici, ale nenašli jsme žádné stopy. Taky jsme celou dědinu obešli a s Wimbu stopovali, ale nebylo nám to nic platné. Napadlo nás zjistit, jestli tu po Entefelovi taky pátrají a tak jsme vylezli na kopec k pevnosti a chytře se zeptali, jestli ví, co je to Entefel. Odpovědí bylo odvedení Silka někam dovnitř, kde zřejmě nezapůsobil příliš dobře, protože velitel už o nás nechtěl ani slyšet. Begrine se to snažila trochu urovnat a podařilo se jí dohodnout s velitelem prostřednictvím vojáka na schůzce druhý den. Pak už nás opravdu nenapadalo, co dělat dál a Silko, Wimbu a Suc se náramně bavili různými nebezpečnými sázkami týkajícími se krádeží a podobných záležitostí, což jsme se jim s Begrine snažily rozmluvit. Nakonec z toho byl jenom jeden malý incident s měšcem v krčmě. Taky jsme se porozhlídli po vozech a nakoupili nějaké věci, především tedy lihoviny.
Posledním nápadem bylo prohledat stáje, pokud je jezdec ve vesnici, koně někde musí skrývat. Ale ani to nebylo úspěšné, zbývala schůzka s velitelem místní gardy. Ten nebyl moc příjemný a vůbec nám nechtěl pomoct, z jeho řeči jsme mohli jenom tušit, že po Entefelovi se tady taky pátrá a že tu určitě nebyl. No, my si tak jisti nebyli. Šla jsem se aspoň podívat, kolik dáme za převoz přes řeku, načež jsem začala doufat, že na druhou stranu nebudeme muset, protože by stačilo pár takových řek a už by nám z odměny za dopadení Entefela ani nic nezbylo.
Ve chvíli, kdy před námi zloděj Entefela nabíral už velký náskok, přišel spásný nápad – vrátit se a hledat stopy. Ač už jsme v to ani nedoufali, v lese na cestě se nám je podařilo najít a bezpečně jsem po nich došli až k řece. Jezdec vesnici nečekaně obešel. Bylo tam dost pokácených stromů, asi si vyrobil vor nebo něco podobného. My následovali jeho příkladu a taky vyrobili vor, abychom se přeplavili na druhou stranu. K večeru začalo pršet, což nebylo tak špatné, když jsme měli v plánu nelegálně překročit hranici mezi Svobodnými městy a Východními dálavami. Spustili jsme náš úžasný vor na vodu a snažili se co nejrychleji dostat na druhou stranu. Ale jedna z hlídkujících lodí si nás všimla a začala nás pronásledovat. Rychle jsme přirazili ke břehu a běželi jsme se schovat do rákosí. Oni už byli taky u břehu, ven vyskákalo několik chlapíků a začali nás hledat. Naštěstí to brzo vzdali. Když jsme se našli, vytáhli jsme vor dál do rákosí, udělali z něj střížku a přespali pod ním.
Den skřivana (26.) třetí alden měsíce Travna
Ráno jsme se vydali na cestu k Dračímu stínu – nejbližší větší vesnici na cestě k Novému Amiru. V nález stop už jsme ani nemohli doufat, a tak jsme alespoň doufali, že jezdce najdeme někde na cestě. Ještě jsme se zkoušeli poptat ve statcích u cesty, ale sami měli co dělat s deštěm poničenou úrodou a žádného koně si nevšimli. V Dračím stínu jsme chtěli pátrat dál, což se nejlíp dělá v hospodě. Hostinský měl náhodou zrovna ve stáji nějakého velkého černého koně, který patřil jakémusi dobrodruhovi jménem Andřej. Nic jsme nenechali náhodě, ač bylo od začátku jasné, že tak chytrý lupič by si nenechal sebrat koně v první hospodě za hranicí Svobodných měst. Pro lepší proniknutí do stáje, ale hlavně pro lepší cestování jsme koupili koně. Bohužel jsme sehnali jen dva, ale dohodli jsme se, že další koupíme v Novém Amiru.
Andřejův kůň by se musel hodně maskovat, aby se pod ním schovával Entefel, přesto mi dodnes zůstává záhadou, proč měl obyčejného koně zamčeného v soukromé stáji. S Andřejem jsme se nakonec i seznámili, byl to obrobijec a nabídl nám pomoc s hledáním našeho koně. Bohužel musel až do druhého dne zůstat v Dračím stínu, protože měl zbraně na opravě u kováře. A my docela spěchali, takže jsme se domluvili, že se případně potkáme v Novém Amiru a vyrazili jsme dál. Já, Begrine a Silko na koních, Suc a Wimbu pěšky. Do Amiru jsme dojeli docela brzo, sehnali jsme pokoj a stáje a koupili ještě dva koně. Suc a Wimbu přespali někde na cestě, zatímco my se krásně natáhli v jednom hostinském pokoji.
Den berana (27.) třetí alden měsíce Travna
Brzo ráno vyrazil Silko s koňmi naproti těm dvěma a my (poté co jsme se pořádně vyspaly) jsme se snažily sehnat nějaké informace o jezdci. Nic jsme nezjistily, Entefel jako by se do země propadl. Později dorazilo mužské osazenstvo naší družinky a dozvěděly jsme se, že po cestě narazili na nějakého zraněného chlapíka, jehož karavanu údajně napadl obr. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, kdyby se nezmínil o ženě na velkém černém koni, která jim pomohla v boji s obrem. Já jsem teda moc nevěřila, že pátrání po této ženě bude mít nějaký výsledek, ale vydali jsme se zpět ke karavaně.
Na místě jsme našli stopy boje, podupanou zem okolo cesty, pár vozů se solí a dokonce několik lidí, kterým už nebylo pomoci. Snažili jsme se najít stopy v okolí bojiště, ale našli jsme jen stopy několika lidí, kteří zřejmě uprchli a obří stopy vedoucí dál do Torských pahorků. Po koni jakoby se zen slehla. Rozhodli jsme se stopovat jedny lidské stopy vedoucí do lesa, co kdyby ten člověk ještě žil a potřeboval naši pomoc? Ale po delší době jsme to vzdali, strávili bychom celý den jeho stopováním a nakonec bychom stejně zjistili, že si pomohl sám. Pokud si ten člověk černého velkého koně nevymyslel, musel ho odnést obr. Nikdo z nás nikdy obra neviděl, takže jsme nevěděli, jestli by to zvládl, ale víc možností nebylo. Následovali jsme tedy obra po cestě, později se stopy oddělily a zamířily nahoru po mýtině. Dovedly nás až na nějakou cestu na kopci, obří stopy vedly doprava i doleva, my se rozhodli jít vlevo. Dostali jsme se do širokého údolí z jedné strany ukončeného příkrým zalesněným svahem, z druhé strany vysokou skálou, podél níž tekl potok. Za chvíli jsme uviděli pár políček a pak už jsme rozeznali i vchod do jeskyně. Lézt obrovi domů se mi moc nechtělo, ale jinak se všichni chtěli podívat dovnitř. Nechali jsme tedy koně v hustém lese nad jeskyní a vešli dovnitř. Chodba se dělila na tři – jednu velkou a dvě malé. Nikdo neměl náladu na setkání s obrem, a proto jsme se vydali jednou z těch malých. Hned v první místnosti jsme se ale potkali s malým zeleným mužíčkem, který nás bohužel rychle a bez debaty vypardonoval ven. Prý soukromý majetek! Pche! Rozhodli jsme se, že počkáme na noc a až budou spát, prohlídneme si jeskyni znovu a důkladněji. Vrátili jsme se tedy do lesa a Begrine poslala Tritise, aby kdyžtak upozornil Andřeje, přecejen to asi umí s obry líp než my. Wimbu a Suc se zatím vydali na obhlídku okolí. Nějakou dobu jsme čekali, když jsme si všimli, že ta velká rozcuchaná potvora vylezla z jeskyně. Byl ošklivější než jsem si ho představovala a v ruce táhl obrovský kyj, zřejmě se šel do lesa něčeho nažrat.
Co je lepší: spící obr nebo žádný obr? Silko měl jasno, chtěl se podívat do jeskyně rovnou. Begrine na něj tedy seslala neviditelnost a on se vydal dovnitř. My čekaly a napjatě jsme pozorovaly, jestli se nevrací obr. Doufaly jsme jen, že na své procházce nepotká naše dva přátele. Najednou se začala hýbat tráva okolo, ač nefoukal skoro žádný vítr. Byl to Silko, který nechtěl zrušit kouzlo neviditelnosti. Po pár slovech v hlíně nám došlo, že takhle to nepůjde a Silko si vzal do ruky pergamen. Psalo se mu dost špatně, vzhledem k tomu, že se mu pergamen v rukou vždy zneviditelnil. Nakonec jsme z těch jeho klikyháků vyluštily, že je tam někdo zavřený a Silko jej chce vyvést. Chtěl po nás, abychom čitelně napsaly něco ve smyslu: „Jděte rovně a pak za koněm.“ Když jsme mu zprávu předaly, zase se vypařil.
Za nějakou dobu se vrátil, živý a viditelný a za sebou vedl nějakou ženu, která se představila jako Silma a – a to nám téměř vyrazilo dech – vedli s sebou velkého černého koně s bílými copánky v hřívě. Entefel! Vůbec jsem nemohla uvěřit, že jsme ho našli! Popošli jsme dál do lesa a počkali na Suce a Wimbu. Když se vrátili, pověděli jsme jim, co se přihodilo, oni nic zajímavého neobjevili – teda kromě díry po kyji. Snažili jsme se potom zjistit, jak Silma Entefela dostala a na co ho má. Tvrdila nám, že ho má od nějakého obchodníka, což jsme jí nevěřili, ale nedali jsme nic znát. Prý ho potřebuje na nějaké kouzlo k oživení svého zkamenělého bratra. Ujišťovala nás, že při kouzlu se koni nic nestane. Chtěli jsme jí pomoct a tak jsme jí vyklopili, že Entefela taky potřebujeme. Slíbila, že si jej můžeme vzít jen co čaroděj Delkan provede rituál.
Měli jsme obavu z návratu obra a abychom se s ním nepotkali, rozhodli jsme se tedy co nejrychleji opustit náš úkryt a prchnout podél potoka. Brzy jsme se dostali na lesní cestu, po které jsme pokračovali i po setmění. Celou cestu nepříjemně pršelo a všude bylo bláto. Nejhorší úsek cesty byl příkrý sráz, kde to nám i koňům podkluzovalo a trvalo nám velmi dlouho než jsme se dostali dolů. Tam nás však přivítala dlouhá rovná pláň. Až tady jsme si troufli na chvíli si zdřímnout, ale v tom lijáku to stejně moc dobře nešlo.
Den orla (28.) třetí alden měsíce Travna
V noci jsme slyšeli nějaké zvláštní rány, ale neměli jsme větší zájem zjišťovat, odkud přicházejí. Ráno jsme se vydali přes pláň, doufali jsme, že narazíme na cestu z Dračího stínu do Nového Amiru. Ta tam opravdu byla, takže jsme se dali po cestě do Dračího stínu. Begrine stále postrádala svého havrana a už z toho byla docela nervózní. Ve vesnici jsme si chvíli odpočali a Begrine s Wimbu a Silkem ho pak šli hledat po okolí. Našli jej blízko místa katastrofy. Andřeje zastihl ještě v Dračím stínu, ale ten mu nevěnoval velkou pozornost.
Ještě ten den jsme se vydali k pevnosti, kde měl být Silmin prokletý bratr. Pevnost nebyla daleko, a tak se před námi po nedlouhé cestě lesem rozevřela pláň s arwedanskou zříceninou. Dokola byla obehnána hradbou a u brány stály dvě věže. Nikdo tam neměl být, vykročili jsme tedy směrem k bráně. Náhle kolem nás prosvištěl šíp a zapíchl se do země. Na nic jsme nečekali a rychle jsme běželi do bezpečí lesa. Tam jsme se začali dohadovat, co a jak. Nakonec jsme vymysleli, že já a Wimbu bychom mohli jet na koních tryskem k bráně, střelci by to nečekali a blízko už by nás nezastřelili. Bylo to asi nejlepší řešení, i když se mi moc nezamlouvalo, takže jsme ho zrealizovali. Vrátili jsme se s koni kousek po cestě, abychom na pláni měli už dostatečnou rychlost, rozdělili jsme si věže a vystřelili jsme.
Když jsme dojeli až k bráně, uslyšeli jsme v jedné z nich zvuky boje. Wimbu ihned změnil směr a oba jsme vběhli do stejné věže. Nějaký muž tam právě zabil dva malé zelené mužíčky podobné těm z obrovy jeskyně, jak nám později prozradil, byli to orkové. Sešli jsme dolů a zavolali zbytek družinky. Muž nás seznámil se svými společníky, byl to trpaslík, elf a elfka. Měli velkou radost, že zase vidí Silmu i s Entefelem. Zavedli nás do kosočtverečné místnosti s východy ve všech rozích (takže si uražený Suc později neměl kam sednout), tak nás nechali čekat, zatímco nám odvedli koně do stájí a Entefela někam do podzemí. Docela dlouhou dobu jsme čekali, ale nic se nedělo. Suc pořád chtěl jít někam na průzkum a nakonec se mu podařilo přemluvit Silka. Snažili jsme se jim to rozmluvit, protože arwedanská pevnost není žádná sranda, ale nechtěli nás poslouchat. Taky se jim to pořádně nevyplatilo, po chvíli jsme uslyšeli strašný hluk, jako když se sype sklo. Hned jsme běželi směrem, odkud to přicházelo. Pak jsme uviděli, jak se Silkovi podařilo vyskočit s místnosti plné střepů točících se ve vírech. Suc byl pořád vevnitř a střepy ho řezaly, když se pokoušel taky vyskočit. Podařilo se mu to, až když měl úplně rozřezanou ruku. Pak se střepy uklidnily a zase mírumilovně ležely na zemi. Byli jsme na ty dva pořádně naštvaní, hlavně na Suce, který se pouští do akcí, na které nestačí. Wimbu ho ale stejně vyléčil a všichni jsme se vrátili do velké místnosti bez rohů.
Po chvíli nám to ale nedalo a rozhodli jsme se jít se trochu porozhlídnout s tím, že nebudeme moc riskovat. Našli jsme místnost s arwedanskými pochodněmi, což jsou takové tyčky s krystalem na konci, se kterým když se otočí, tak svítí. Bylo jich tam zapíchaných do zdi moc, tak jsme si každý vzali, je to mnohem praktičtější než lucerna nebo pochodeň. A pak jsme v jedné místnosti našli sochu, která držela nějakou zvláštní hůl, Suc samozřejmě nevymyslel nic chytřejšího, než že jí tu hůl vezme. Ale když se přiblížil docela blízko, socha najednou vystřelila blesky nebo něco takového podobného. No hrůza! Od té chvíle si raděj dáváme na arwedanské pasti pozor, ale ono se to lehce řekne. Potom se tam najednou objevil ten muž, se kterým jsme se seznámili dřív, a řekl nám, že musíme jít rychle nahoru, protože rušíme čarodějovu práci. Šli jsme tedy nahoru a chvíli jsme čekali, pak se tam ale vynořili naši „přátelé“, ozbrojení a s nepříliš mírumilovným výrazem. Hned nám bylo jasné, že nám Silma Entefela opravdu dát nechce a pravděpodobně se dole v podzemí Delkan nepokouší oživit Silmina bratra. Bez Entefela jsme ale odejít nechtěli, byli jsme tedy donuceni bojovat. Nakonec se nám podařilo celou družinu zneškodnit, ale Wimbu měl opravdu namále. Zkusila jsem se ho vyléčit, ale rozhodně nebyl v takovém stavu, aby se mohl potloukat po arwedanském podzemí. Šli jsme tedy do stájí a rozhodli se, že někdo s Wimbu pojede do Dračího stínu, ten ale trval na tom, že to zvládne sám, odjel tedy pryč a my se vydali hledat Entefela.
Sešli jsme po schodech do podzemí a opratrně prozkoumávali všechny místnosti, až jsme narazili na jednu velkou místnost, kde se odehrával rituál. Uprostřed stál Entefel, u něj byl čaroděj Delkan otočený k nám zády. Mumlal nějaká podivná slova a místnost byla plná obrovských soch. Pak se najednou něco stalo a sochy už nebyly sochy. Začaly se hýbat a sestupovat z podstavců. Bylo mi jasné, že buď teď nebo nikdy. Rozeběhla jsem se směrem ke koni. Naneštěstí jsem zakopla, ale podařilo se mi v pádu dostat blíž. Přiskočila jsem k Entefelovi a zkusila nasednout. Ani se moc nebránil. Pak jsem co nejrychleji vyrazila opačnou chodbou, než kde stáli mí přátelé. Doufala jsem, že se z toho nějak vymotají a vyjela po schodech nahoru a ven z pevnosti. Tam jsem čekala, co se bude dít. Za nějakou dobu se objevil zbytek družinky, sice docela pošramocený, ale živý. Prý se tam někam propadli a sochy je honily a potom rozbili nějaký zářící krystal, čímž sochy zabili. Delkan někam prchnul. Vydali jsem se tedy zpět do Dračího stínu, kde jsme našli živého Wimbu.
Den břízy (29.) třetí alden měsíce Travna – Den koně (2.) první alden měsíce Ovocenu
Jen co jsme se trochu vzpamatovali, vyrazili jsme zpátky do Albirea. Cesta proběhla velice hladce, tedy kromě hádek o to, kdo pojede na Entefelovi a kdo s ním slavnostně vjede do města. Nakonec jsme se rozhodli, že nikdo! Čekali jsme davy tlačící se u cest a s úctou a bázní hledící na hrdiny, jež zachránili koně samotného lorda Firuna, ale nepřivítal nás vůbec nikdo. Jenom jsme museli jít do nějaké kanceláře, kde jsme strašně dlouho čekali než si nějaký úředníček vyřídí všechny papíry, aby nám mohl vydat odměnu. Pak nás poslal do nějakého pokoje, kde jsme se měli setkat s lordem. Nejprve přišel takový obyčejný chlapík a zeptal se, co si dáme k pití. Nalil nám, co jsme chtěli, ale Suc chtěl jako vždy mlíko. Tak šel ten muž někam pro mlíko. No vrcholem všeho bylo, když po delší době donesl to mlíko, posadil se a chtěl vědět, jak to teda všechno bylo. Byl to samotný lord Firun! Když jsme mu všechno vypověděli, byli jsme pozváni na ples jako čestní hosti, což jsme samozřejmě neodmítli!
Getril
Statistiky
Pár slov PJ: Pro toto dobrodružství jsem zpracoval statistiky, které jsou k nahlédnutí. Přesné datum, kdy jsme začali hrát, sice není jednoznačné, ale s jistotou se dá říct, že hraní trvalo nejmíň celých 5 měsíců. To je úctyhodný čas. Za tu dobu jsme během 13 herních bloků odehráli přesně 30 hodin a 5 minut čistého času.
Družině se podařilo zabít 6 nepřátel, z toho 4 byli cizí postavy a 2 nestvůry. Jediné těžší zranění prodělali Suc (opakovaně stižen pastmi do kterých se chytil) a Wimbu (kterého poslal do bezvědomí šíp při boji v pevnosti). Všechny postavy se ale úspěšně dostaly na konec dobrodružství a získaly i vypsanou odměnu.
Celkem postavy nasbíraly 161 záznamů v logu, nejaktivnější z nich dostala 49 (záznamy v logu slouží zejména k výpočtu zkueností, nicméně jejich hodnocení může být 0 nebo i záporné číslo). Poměr bojov zkušenosti vzhledem k celku byl pibližně 22%.
PJ
Neoveská družina | klub KoRH | XHTML Valid | CSS Valid | Vygenerováno za 0.0171 sekund |
